Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie

Řopík je lidový název pro železobetonový odolný objekt lehkého opevnění vzor 37 budovaného v rámci výstavby československého opevnění. Lidové označení "Řopík" vzniklo již v druhé polovině třicátých let podle zkratky ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací). ŘOP výstavbu řídilo a zadávalo externím stavebním firmám.

Ve třicátých letech 20. století se na základě změněné politické situace v sousedním Německu tehdejší československá vláda rozhodovala o způsobu případné obrany republiky. V rámci velké modernizace armády bylo přistoupeno i k budování stálého pohraničního opevnění. Objekty o síle posádky v počtu jednotek mužů byly organizačně zahrnuty do tzv. lehkého opevnění. Zpočátku bylo budováno lehké opevnění vzor 36, jehož výstavba byla posléze zastavena a nahrazena dokonalejším lehkým opevněním vzor 37. Zemská vojenská velitelství, která řídila výstavbu objektů vzor 36 nahradil v případě objektů vzor 37 nově ustanovený orgán ŘOP.

Výstavba

Československé předválečné opevnění bylo budováno především u německých, maďarských a posléze i rakouských hranic. Zde buď doplňovalo těžké opevnění nebo bylo stavěno samostatně. Postupně byly budovány i vnitrozemské obranné linie, umožňující v případě nutnosti konsolidaci a zpomalení plánovaného ústupu armády na Slovensko. Mezi ně patří již z velké části dokončená obranná postavení nazývaná liběchovská příčka, pražská a vltavská čára. Plánované byly další dvě ústupové linie, a to přibližně na česko-moravském a moravsko-slovenském pomezí.

Během dvou let výstavby se podařilo dokončit téměř deset tisíc pevnůstek, což je po všech stránkách obdivuhodný výkon.

Po Mnichovské dohodě v září 1938 větší část vybudovaného opevnění zůstala na území odstoupených Sudet. Zde se většina z nich dochovala. Většina objektů opevnění ve vnitrozemí byla krátce po vzniku Protektorátu na příkaz německé okupační správy zničena, aby neposloužila případnému odboji. Do dnešní doby se dochovalo několik tisíc pevnůstek rozesetých po zalesněných svazích pohraničních hor, ale i na rovinách jižní Moravy i Čech.

Objekty vz. 37 byly projektovány jako miniaturizace těžkého pěchotního srubu, díky čemuž s ním mají shodné taktické vlastnosti a mnoho podobných stavebních prvků. Zbraně (1-2 lehké nebo těžké kulomety), byly osazeny v lafetách v ocelolitinových střílnách. Vstup byl opatřen mříží a jedněmi pancéřovými dveřmi. V zalomeném meziprostoru byl vstup chráněn vchodovou střílnou. Ruční ventilátor zajišťoval dodávku čerstvého vzduchu a chránil tak osádku v počtu 3 až 7 mužů před zadušením zplodinami vzniklými při střelbě. K obraně nepostřelovaných částí týlu sloužil granátový skluz a k pozorování a signalizaci jeden, nebo dva periskopy ve stropu pevnůstky. Konstrukce objektu byla železobetonová o síle čelní stěny a stropu 80 nebo 120 cm (normální nebo zesílená modifikace). Ze strany nepřítele byla navíc pevnůstka opatřena kamennou rovnaninou a zemním záhozem, který objekt dále zodolňoval a maskoval. Díky všem opatřením odolával objekt vz. 37 zásahům střel ráže 105 mm v normálním, nebo 155 mm v zesíleném provedení.

Postupem času bylo vyprojektováno ve třech základních stupních odolnosti pět pěchotních typů, jejichž využitím mohl být přehrazen jakýkoliv terén bez nutnosti výstavby atypických řešení. Tyto typy byly opatřeny písmenným označením A - E. Každá z těchto základních variant pak měla modifikace lišící se stranovým uspořádáním, výškovým členěním, úhlem os střílen a sílou stěn a stropu. Tento systém zjednodušoval, zrychloval a zlevňoval výstavbu i díky možnosti využití typizovaného vnitřního zařízení.

Typ A

Tento typ byl určen pro boční palby dvou kulometů ve střílnách, krytých z pohledu nepřítele charakteristickými uchy. "Uši" měly za úkol znemožnit nepřátelskému vojákovi vyhnout se při přilnutí ke stěně vstupu do palebného vějíře střílny. Osádku mělo tvořit 7 mužů. Jedná se o nejrozšířenější typ lehkého objektu vzor 37 a o základní prvek obranné linie lehkého opevnění. Bylo budováno šest modifikací, lišících se úhlem rozevření os střílen a dle tohoto úhlu označovaných jako A-120, 140, 160, 180, 200 a 220 (číslo za pomlčkou vždy udává úhel os střílen ve stupních). Nejvíce rozšířenou modifikací byla A-160.

Typ B

Typ B je opatřen jednou boční střílnou ve stejném provedení jako typ A, druhá střelecká místnost je vybavena střílnou čelní. Příslušná strana objektu postrádá krycí ucho a v místě čelní střílny chybí i krycí zához. Varianty jsou B1 (při pohledu čelem k nepříteli je boční střílna vlevo) a B2 (vpravo). Podle úhlu sevření os střílen se dále rozlišovaly varianty B1(2)-80, 90 a 100. Lomené či šikmé varianty byly budovány, ale jsou velmi vzácné. Objekt byl používán při nutnosti palebného vykrytí hluchých míst vzniklých nevhodnou konfigurací terénu nebo v ohybech linie.

Typ D

Jedná se o jednostranný objekt se střílnou pro boční palbu. Zjednodušeně řečeno jde o polovinu objektu typu A. Podle orientace rozlišujeme typ D1 (střílna vpravo) a typ D2 (vlevo). Objekty tohoto typu byly využívány při posílení paleb v jednom směru, na koncích linie anebo jako náhrada za objekt typu A v nevhodném terénu (prudký svah nebo k linii příčný násep).

Typ C

Jednoduché kulometné hnízdo pro jeden čelně střílející kulomet a jeho dvoučlennou obsluhu. Původně měly tyto objekty být vybaveny střechou pouze z vlnitého plechu, avšak velká část jich byla při výstavbě opatřena střechou železobetonovou. Uvnitř mělo být pouze nejnutnější vybavení a byl budován pouze v nižší odolnosti. Rovněž chyběla jakákoliv uzávěra vstupu včetně vchodové střílny. Díky velké zranitelnosti neměl být využíván v prvních sledech.

Řopík typu E1

Typ E

Tento typ byl objektem určeným pro čelní palby, stejně jako zjednodušený typ C. Narozdíl od něj se však jedná z hlediska odolnosti a vybavení o plnohodnotný objekt. Vyskytuje se v obou odolnostech (normální i zesílené) a ve dvou zrcadlově obrácených modifikacích. E1 (na obrázku) má vstupní chodbu zalomenou doprava a E2 doleva. Používaly se zde zejména těžké kulomety vz. 35 a vz. 37.

Typy F, G, H

Těmito písmeny byly označeny dělostřelecké objekty lehkého opevnění vzor 37. Všechny měly být určeny pro běžný 3,7 cm protitankový kanón (KPÚV - kanón proti útočné vozbě). První dva typy měly být obdobné typům D a E, tedy typ F pro boční palbu a typ G pro čelní palbu. Typ H měl být pouze úkrytem pro kanón a jeho obsluhu. Vlastní palba měla probíhat v polním postavení vybudovaném poblíž. Vybudován byl jen jediný objekt typu G u Velkých Hoštic na Opavsku a jediný objekt typu H v bratislavské Petržalce. Oba se dodnes dochovaly.

Typy K1-4

Tento typ měly být perspektivní náhradou nepříliš povedených konstrukcí F a G. Vyjma jediného pokusného objektu nebyl vybudován ani jediný.